Nauka gnostiků

Gnoze

Podstavec s reliefy orla ducha.
Podstavec s reliéfem orla
ducha, Súsy,
Írán 1. pol. 3. tis. př. n.l.
(klikněte na obrázek)

Gnoze byla ve svém obecném významu (řec. “gnósis”, sanskrt. “džňánas”, slovansky “(po)znání”, “znalost”, angl. “knowledge”, analogicky potom též staroslovanský “kňaz” - “znalec”, “videc”) trvalou součástí původní indoevropské duchovní tradice, uctívajíc i světlo poznání coby “boha” - “dárce”, která stála u kolébky lidské civilizace jako takové - dala dnešnímu člověku vše, co má: řeč, kulturu, inteligenci, lidství.

V užším slova smyslu - tzv. “antická gnoze" - bylo učení původního křesťanství, které se rozšířilo na konci minulého věku antiky směrem z Východu na Západ po celé římské říši jako důsledek totálního rozkladu mravů, lidských hodnot a celé společnosti, způsobeném chthonickým, tj. pouze světským materialistickým myšlením. Během svého rozkvětu ve Středomoří v prvních stoletích našeho letopočtu bylo toto učení židovskými autory (“katolickými otci") postupně přepracováno, parafrázováno a přizpůsobeno židovství v podobě tzv. židokřesťanství s jeho základní knihou Biblí.

Asyrsky kral pecujici o symbolicky strom duchovni tradice, nad stromem okridleny symbol boha Assura, Kalah, Irak 9. stol. pr. n. l.
Symbol asyrského nejvyššího
boha Aššura, Kalah, Irák 9. stol. př. n.l.“
(klikněte na obrázek)

Theologická podstata původního gnostického křesťanství vyplývala z prastarého učení Védy o třech základních silách kosmu a z jeho kultu vykřesávané a životadárné síly světla poznání, tzv. “sómy". Toto učení bylo kořenem všech indoevropských duchovních nauk a podstatou indoevropského náboženství, a to jak východní indické védanty, ze které vyrostl dnešní indický hinduismus, Kapilovy samkhye, první systematické filosofie světa, jógy a buddhismu, tak i západního indoevropského “slunečního” náboženství doby před rozmachem židokřesťanství, nazývaného židokřesťany hanlivě “pohanstvím" (od řec. „pagos“ - „kopec“, tj. uctívání výšin).

U všech Indoevropanů se toto duchovní dědictví udržovalo coby kult “Boha” - tj. “Dárce” (sanskrt. “bhaga”, slov. “bog”) světla vědění a života, symbolicky proto znázorňovaného buďto s bleskem v ruce (např. Zeus u Řeků) anebo se štěpící zbraní (sekerou nebo mečem u Slovanů, kdy je Bůh - Dárce nazýván Perun, Svarog či Svantovit). Velmi často bylo toto hlavní božstvo pravěkých a starověkých civilizací také symbolicky(!) připodobňováno slunci či okřídlenému vznášejícímu se kotouči - např. perský Ahura Mazda (Pán Velkého Vědění), egyptský Har (řec. Horos), asyrský Ašur (původně védsky “asura"), babylonský Šamaš (od védského “šamsati” - “opěvovat”) a v řadě dalších kultur (viz. např. obr.1, obr.2, obr.3). Ve své původní podstatě se však jednalo o uctívání Dárce Slova poznání (védsky „brahma“), jehož pomocí je možné udržovat lidský řád a člověka s jeho kvalitami. Ochránci a znalci tohoto „svatého Slova“ zaujímali proto ve starých společnostech výsadní postavení (bráhmani, kňazi, druidové atd.), ba často dali jméno celým národům (Slované, Médové, Skandové, Indové, Gótové atd.)

Chetické uctívání duchovní tradice, reprezentované stromem a okrídleným bozstvem, Turecko 8. stol. pž. n.l.
Chetické uctívání duchovní
tradice, reprezentované
stromem a okřídleným
božstvem, Turecko 8. stol. př. n.l.
(klikněte na obrázek)“

Gnozi coby náboženské a filosofické hnutí v antickém Středomoří je tedy možné charakterizovat coby učení o “Bohu” - “Dárci” života, který je ideové či “světelné” (tj. vědoucí) podstaty a který vládne člověku pomocí “křtu” světlem vědění. Právě toto světlo poznání definitivně odděluje poznávajícího člověka od spodních nevědoucích a zvířecích světů.

Gnostické učení se dále vyznačuje tzv. “dualismem”, tj. diametrickou (zrcadlovou) protipozicí věčného “ducha” či „Boha“, který je světelné, vědoucí a dokonalé podstaty (“pneuma”, “nús”, “anthropos”), se svým věčným sídlem “nahoře”, a praprincipu hmoty (“hylé”, “chús”), která je temné, částečné, nevědoucí a proto vše formálně přijímající a vše napodobující podstaty, s věčným sídlem “dole”. Učení gnoze odmítalo vyvozovat život z materie samé a nazývalo takto pomýlené materialisty “těmi pouze z Matky zrozenými”, či “těmi, kteří neznají Otce” (gnostická vize světa).

Ahura Mazda, Persepol 5. stol. pr. n.l.
Ahura Mazda,
Persepol 5. stol. př. n.l.
(klikněte na obrázek)

Nejvýraznějším rysem gnoze je potom kultura vnitřně - tj. pomocí "meditace" (= "otvírání volného zářivého středu") - dosahovaného úplného světla poznání (odtud řecký název “gnosis” = poznání) coby jediného prostředku vysvobození člověka ze zkázonosných pout spodního božstva temnot nevědění, prolévání krve, náhody ("osudu") a smrti.

To, co zapřičiňuje zvířeckou či barbarskou podobu člověka, všechno tzv. “zlo”, je podle nauky gnoze způsobováno nevěděním, neprobuzenou myslí, která bez schopnosti se probudit a spatřit skutečnou realitu našeho pozemského pobytu klouže pouze po povrchu všech jevů a nedosahuje tak důležitého křtu poznání, který od základu proměňuje pohled na svět a jeho děje.

Zpět na obsah