Nauka gnostiků

Uctívání "Nebeského člověka"

Buddha
„Stojícící Buddha v antickém rouše,
Gandhara 2. stol. n.l.“
(klikněte na obrázek)

Antická gnoze rozvíjela učení o “Nebeském Člověku” (řec. “Anthropos”), nazývaném zde také “Otec pravdy", “Člověk ve výšinách" či "Vznešený Člověk" a o "Synu Člověka", který je potom božskou substancí - "vnitřním člověkem" či “světlem” - přítomným ve hmotě.

Totéž učení najdeme již v Rg Védě, ve známém hymnu na božského Člověka - Purušu (Rg véda X,90), který věčně sídlí třemi čtvrtinami “ve výšinách" a jednou čtvrtinou zde na zemi. Termín Člověk - Anthropos - se proto také stal v gnostické tradici základním názvem skutečného dárce ducha života. Je to gnostické pravé “já", jehož úkolem zde na zemi je se poznat a tak osvobodit.

Jeho základní hodnotou je Úplnost, Dokonalost či Celkovost - hodnota, bez které by nebylo života, neboť stálá částečnost, neúplnost všeho (tj. nevidění Člověka) vede do záhuby především svým nechápáním hranice, míry - tj. svou naprostou necitlivostí. Antičtí gnostici proto nazývali Krista coby Slovo také “Terminus” - stanovitel či obnovitel hranice, nebo též “papa” - “zastavovatel” amorfního světa spodních vod a jejich Vládce (Chronos, Demiurg, Jahve, dnes často velebený coby Wassermann, Aquarius - Vodník, Vodnář).

“Nebeský Člověk" a “vnitřní člověk" a jejich vzájemnost tvoří základní konstrukci antické gnostické filosofie i celé východní duchovní školy tzv. džňána márgy. V indické védantě je tento důležitý vztah nazýván brahma - átma, v antické gnozi duchovní člověk, který uctívá Člověka, dochází proměny a poznává, že je osvobozen od spodního Pána forem - Demiurga (Výrobce), který není nejvyšším bohem.

Ded Vseved
„Kristus coby slunce („SOL“), Kristus - Buddha se zlatými vlasy,
lidový „děd Vševěd“, Španělsko, 7. stol. n.l.“
(klikněte na obrázek)

Člověk - Puruša - Anthropos je především ztotožňován s hodnotou "světla bez hranic" (sanskrt. “amitábha"), tj. se světelnou hodnotou Úplnosti či Celistvosti, reprezentovanou nejčastěji kruhem - aurou. Známá jsou zpodobnění tohoto nejvyššího božstva coby okřídleného kotouče v kulturách Předního Východu a Egypta či kult otevřeného oka - Harova oka v Egyptě. Tento velebený Duch světla - gnostický Člověk - je podle gnostické koncepce stále živen, naplňován či "stavěn" (védské sloveso “stú”, “stavíti” - "uctívat", "velebit") uctíváním svých základních kvalit, které ho zde dole na Zemi reprezentují.

Gnostické učení proto hovoří o “aionech" - nesmrtelných kvalitách, ze kterých se tento Člověk skládá nebo které ho podle gnoze "obklopují" a které je třeba lidskou činností na Zemi naplňovat a chránit.
V gnozi mezi ně patřily nejčastěji bythos - hloubka (nikoliv propast), charis či agapé - láska (nikoliv amor), nus - inteligence, pravda, víra aj.

U buddhistů se tyto základní kvality, ze kterých člověk žije, nazývají “paramity” (“ty, které převádějí na druhý břeh”) a patří mezi ně: štědrost, mravnost, zmužilost, schopnost discipliny, moudrost a schopnost meditace. U Pársů se nazývají “Ameša spenta” - “Věční šiřitelé" člověka a patřily mezi ně: “kšatra vairya” - “dobré lidské pole”, “vohu mano” - “dobrá lidská mysl”, aša vahišta” - dokonalá čistota”, “spenta armaiti” - “dokonalá moudrost”, “hauravat” - “plnost” a “ameretat” - “nesmrtelnost”. Bez stálé úcty a vědomého pěstování těchto životadárných kvalit není možné podle duchovní školy udržovat lidskou společnost, která se bez nich propadá do záhuby, neboť je zcela vydána na pospas podzemnímu či vodnímu božstvu smrti.

Zpět na obsah