Nauka gnostiků

Židovství

Mezi kulty nitra Země, “spodních vod” a Hada jako obzvlášť zřetelný a charakteristický projev je třeba počítat fenomén židovství. Jeho správná diagnostika a typologizace jsou obzvlášť důležité pro správnou interpretaci z něj povstalého a dnes celý Západ ovládajícího › židokřesťanství. Z četných základních rysů chthonických kultů jsou v židovství obzvlášť zřetelně zaspoupeny tyto:

- Židovské uctívání “božstva” pijícího a potřebujícího ke svému životu krev : "A zajisté krví vašich - duší vašich - vyhledávati budu" (1M 9,4-5). Úcta ke spodní síle nitra Země coby základní "síle boha" ("lůno Abrahámovo") se projevuje v židovství stejně jako u ostatních chthonických kultů “obětí” v podobě rituálně vražděných zvířat (černý kozel, černá ovce aj.) a prolévání jejich krve coby domnělé “očisty” účastníků a podílníků na krvavém rituálu (2M kap.12), které je zároveň i živením podzemního božstva krví.

- S takto chápanou “obětí” souvisí i důležitá “oběť prvotiny”, pojatá coby zabíjení všeho prvorozeného (Izák v Tóře, Ježíš v NZ) či prvního z úrody (5M kap.26). Z pochopení židovského kultu ducha nápodoby a všeho sekundárního (viz níže) však vyplývá, že toto tradiční zabíjení se však neděje "z úcty k bohu plodnosti", jak se omylně má za to, ale naopak z nenávisti sekundární a reflexivní síly Země ke všemu počátečnímu a ještě s Bohem - Duchem spojenému - o pravém Bohu ještě vědoucímu.

- “Znak krve” - znak vraždících - je v židovství proto “znakem vyvolených”: “ženichem krví jsi mi!” (2M 4,25), krvavý Ábel (pastevec) má v 1. knize Mojžíšově právě proto přednost u židovského boha před nekrvavým Kainem (zemědělec), který je však pro svou bratrovraždu a prolití krve také vzat na milost (1M 4,15). "Krvavé veřeje" v Egyptě označují podle Tóry všechny “vyvolené”, tj. všechny účastníky krveprolévání, kteří budou ušetřeni "božího hněvu", který "ztrestá všechny prvorozené" (2M kap.12).

- Další důležitý náboženský rys je židovské pojetí “duše” coby fyzické krve - toho co obíhá v těle : "Avšak masa s duší jeho, kteráž jest krev jeho, nebudete jísti" (1M 9,4); "Nebo duše těla v krvi jest, já pak oddal jem vám ji k oltáři na očišťování duší vašich" (3M 17,11).

- a dále židovská neschopnost rozlišit člověka a jeho vnitřní hodnoty od zvířete a proto jejich ztotožňování: “Případnost hovad a případnost člověka jednostejná jest,...... aniž co člověk má před hovadem” (Kniha Kazatel 3,19).

- Pro všechny chthonické kulty a proto i pro židovství je charakteristické naprosté odmítání “zákona karmy”, tj. síly činu a jeho následku coby hlavního zákona, který řídí a ovládá svět, především svět lidí. Židovství se tradičně řídí svým “bohem” coby “Pánem času”, tj. vírou ve štěstěnu (Fortunu), která nechápe či odmítá přímou karmickou souvislost příčiny s následkem. Tato víra je orientována na sobě prospěšný okamžik, kterého je třeba využít - který “rozhoduje” - bez ohledu na všeobecné společenské, lidské a morální následky tohoto soběprospěšného činu. Právě tomuto úzce egoistickému pojetí světa kolem sebe je podřízena celá ideologie židovství (viz "Otec" Židů Jákob a jeho činy, 1M 25-35). "Pravda" je právě kvůli této egoistické koncepci v židovkých posvátných textech charakterizována jako "ze země vyrůstající" - "hebraica veritas de terra orta est" (žalm 85,12), jako "ta, která nasytí hladové" (Balabán, Hebrejské myšlení str.115) či jako "to, co zajišťuje bezpečnou budoucnost" takto věřícímu (tamtéž). Jakákoliv lež, věrolomnost či soběprospěšná zrada pak logicky podle této víry a ideologie patří do takto pojaté koncepce "pravdy"!

- Úctu k bohu coby "Pánu událostí" - autoru toho, co se stane - dosvědčuje v židovství velmi dobře historický fakt, že staré židovské kmeny o velikost svého území rozhodovaly losem a bůh je v židovství také často nazýván “Pánem losu”. Neschopnost širšího vnímání skutečnosti, ke kterému dochází teprve utišením pouze egoistického a lačného pohledu na svět, zde vystupuje výrazně do popředí jako základní charakter celého náboženství. “Bůh” coby Fortuna či „Bingo“ („Jackpot“ = „Jákobův hrnec“) je v židovství proto pochopitelně velmi nestálý, vrtkavý, často krutý, zlý a “nepřející”. Celá židovská víra se proto plně koncentruje na otrockou a věrnou službu tomuto “Pánu času”, “Pánu losu” - chce věrně plnit všechny “jeho” příkazy, tj. “příkazy” všech právě módních či populárních vln a proudů. Jakékoliv trvání na vnitřních morálních hodnotách člověka, na poznané pravdě, kterou je třeba hájit i přes nepřízeň “Pána času”, jsou v židovském náboženství výslovně odmítány a hodnoceny jako nezbožná a hrdopyšná “zatvrzelost srdce”.

- Právě v těchto souvislostech věčného těkání bezmocné, nevědoucí a stále klamané masy ve větru dobových proudů je možné proto dobře pochopit i další důležitý rys židovské víry v “Boha” coby “Pána zástupů” a "demokratickou" orientaci celé víry. Síla slabosti a slepota nevědoucího množství a jeho tzv. “přesvědčení” a přesvědčování tvoří základní zdroj moci židovského boha (viz "Golem" - "člověk hmoty" a rabínův ovládací a stále vyměňovaný “šém” - tj. “nové slovo”).

- V židovství je dále velmi významné uctívání "ducha nápodoby", kdy napodobivě vyrobená kopie či obraz v zrcadle (“nové šaty” amorfního "vodního" napodobitele) je nadřazován původnímu autentickému originálu, který má být takto vyrobenou kopií postupně nahrazen a odstraněn. Tato úcta k sekundární, reflexní a stínové podstatě coby nejvlastnějšímu zdroji života prostupuje celým židovským náboženstvím jako základní axiom. "Mladší bratr" Jákob - "Izrael", herecky napodobující svého staršího prvorozeného bratra, aby ho tak připravil o dědictví po otci, je postavou, od které Židé přímo vyvozují svůj původ! Tato základní orientace má souvislost s mnoha dalšími typicky chthonickými fenomény v židovství jako jsou kult Měsíce, stříbra, noci a temnoty, uctívání "posvátné" černé barvy, ženská genealogie má přednost před mužskou atd.

- S kultem zdání a uctívání ducha nápodoby souvisí potom další důležitý rys této víry, že ze zrcadlového obrazu - z neživé formy - může zpětně povstat život, ba že právě takto - coby vyrobená nápodoba všeho živého - skutečný život teprve povstává. Vzájemné prolínání světa božských (nadsvětských) idejí a z nich pocházejících forem v našem světě proto Židé nahradili vzájemně se prolínajícím naším světem a podsvětím - etablovali démonský svět podsvětí coby zákonně a "demokraticky" se v našem lidském světě šířící. Omylná koncepce vegetativního "Boha" coby Pána světa a všech jeho dějů má navíc právě v židovství své fatální konsekvence: kdyby "Pán" nechtěl, aby člověk konal zlo, tak by tomu přece dávno zabránil. Jakákoliv sebekontrola, disciplína, mravnost, soucit a dobro jsou proto v židovství viděny nikoliv jako životně důležitá obrana lidského prostoru a lidských hodnot, ale jako "cesta ke smrti" (Balabán, Hebrejské myšlení, str.113)

- “Věčnost” života pojatá materialisticky jako “věčná forma” či “schránka úmluvy”, věčnost jako neživý a studený "kámen" či "bod hmoty" (jod, jodas, "žid") tak v židovství trvale pohlcuje a překrývá vše originální a ideové - křestem zrozené (“slunce” života) a tím znemožňuje, aby mohlo začít vládnout světlo poznání.

- Jákobova metoda “ducha nápodoby” - tj. zneužívání ryze formální podobnosti k oklamání špatně se dívajícího (která je zrcadlovou nápodobou gnostického “připodobňování se Bohu”) je úžasným fenoménem rozrůstání síly podzemí v lidském světě. Gnostická “svatební komnata”, duchovní místo, kde se gnostik mysticky - pomocí síly poznání a světla - spojuje s Bohem (viz např. gnostické Evangelium Filipa) se zrcadlí v židovství jakoby “o jedno patro níže” napodobováním všeho vyššího, světelného a lidského - tj. pozemského(!) - vším nižším, tj. podzemním (“vodním”), kde však již právě lidský obsah schází. Démonská (tj. kriminální) síla nitra Země (v židovství nazývaná “lůnem Abrahámovým”, odkud všichni Židé pocházejí), síla všeho spodního, nízkého a zvířecího, právě pomocí této techniky záměny “tuneluje svět” a to až do té míry, že “humanismem” a jeho obranou je míněna obrana vší kriminality, prostituce a věrolomnosti coby domnělého základního zdroje “lidského” bohatství.

- Z podpory všeho sekundárního, spodního a materielního (bezduchého) potom vyplývá i jednoznačná podpora židovství všemu nízkému, nepovedenému a kriminálnímu ve světě, ke kterému se výslovně (!) celé náboženství obrací: "Toto praví Hospodin tomu, jímž pohrdá každý a jehož sobě oškliví národové...." (Izaj.49,7). Židovství je právě proto základní ideologií a obhajobou zločinu jako takového - propagátorem a radostným velebitelem smrti člověka a jeho nahrazení "červem": "Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova, já zpomáhat budu tobě" (Izajáš 4,14). Již v 1. knize Mojžíšove je “Judas” veleben jako “lupič” (1M 49,8), “zákonodárce” Mojžíš je vrahem (2M 2,11), otec všeho židovství Jákob zase zlodějem a podvodníkem (1M kap.27-32). Mojžíšovo “desatero” je ve skutečnosti míněno pouze rasisticky a egoisticky na příslušníky vlastního národa ("bližní" = "žid"), nikoliv všeobecně lidsky - srovnej též s celou řadu výroků v židovském "svatém písmu", jako např.: "A shladíš všechny národy, které Hospodin, Bůh tvůj, dá tobě" (5M 7,6), nebo: "Každé místo, po kterémž bude šlapat spodek nohy vaší, dal jsem vám..." (Josue 1,3), apod.

- S nepochopením a odmítáním základního zákona lidskosti - zákona karmy - souvisí potom v židovství zřetelný kult parazitismu, tj. víra v nabývání jmění a moci a všech výdobytků civilizace nikoliv vlastním budováním a prací, ale převzetím všeho cizího majetku pomocí “adopce” - již zmiňovanou metodou zrcadlové nápodoby původního dědice: "Nebo ssáti budeš mléko národů a prsy králů ssáti budeš!" (Izaj. 60,16) - či pomocí zrádců spodinového původu mezi původními vlastníky (úloha “děvky Ráb” a celý příběh dobývání “zaslíbené země” v Tóře: "...města veliká a výborná, která jsi nestavěl, domy plné dobrých věcí, které jsi nenaplnil, studnice vykopané, které jsi nekopal, a vinice a olivoví, jichž jsi neštípil." 5 M 6,10-11).

- S touto tendencí židovství potom souvisí i vyslovená a pěstovaná nenávist a odpor k cestě poznání, k probouzení se k lidskosti, k chápání důležitosti vnitřních hodnot člověka. Východní symbol tradice poznání - svatý fíkovník - je právě proto v židovské Tóře parafrázován ve známém obraze hada, dávajícímu Adamovi a Evě plod poznání, Jákob odmítá “žebřík do nebe” jako „strašné místo“ a velebí “pomazaný kámen”(1M 28, 12-22), je zde nenáviděn “světlonoš z Východu” (Izaj. 14, 12-14), Ježíš v NZ proklíná fíkovník, strom poznání, aby “uschnul a více neplodil” (Mt.21, 19-20), proklíná východního Buddhu - "asketu v zemi Gadarénské" (Lk. 8,26-39) atd.

Zpět na obsah